Zatímco se občané potýkají s drahotou, vysokými daněmi a mizernou ekonomikou, vláda Petra Fialy opět ukazuje, že dokáže hlavně mluvit a obviňovat druhé. Premiér se začátkem listopadu chystá „vyhodnocovat situaci“ a přemýšlet, zda má vůbec smysl posílat rozpočet znovu k projednání. Jenže stát neřídí univerzitní seminář, ale vláda, která má jednat, ne donekonečna zvažovat.
Fiala se ve svém prohlášení opřel do Andreje Babiše s tím, že se mu „zjevně nedaří sestavit vládu tak rychle, jak chtěl“. Jenže tahle dětinská rýpnutí už nikoho nezajímají. Lidé nepotřebují poslouchat, kdo kdy odjel na dovolenou, ale kdo konečně zajistí rozpočet a stabilitu země. Místo skutečných kroků sledujeme další epizodu politického divadla, kde se stará vláda snaží zakrýt vlastní chaos a nová se teprve hledá.
Fiala tvrdí, že Babiš volá po opětovném předložení rozpočtu jen proto, že „nemá připraven vlastní“. Jenže současný rozpočet s plánovaným schodkem 286 miliard korun je spíš účetní katastrofou než státnickým dílem. Vláda, která se kdysi zaklínala odpovědností a úsporami, po sobě zanechává další horu dluhů a ani jistotu, že nový kabinet bude mít z čeho začít.
Podle zákona má být návrh rozpočtu předložen tři měsíce před začátkem nového roku. Ten současný kabinet sice odevzdal koncem září, ale tím jeho práce neskončila. Po volbách se totiž nová Sněmovna rozpočtem vůbec nemůže zabývat, a tak Fialova vláda nechala stát viset ve vzduchu. A teď se premiér snaží vysvětlit, že „žádná škoda nehrozí“. Jenže škoda už dávno vznikla v důvěře lidí, ve schopnosti státu fungovat bez improvizace a v ekonomice, která jede na výpary.
V minulosti vlády v podobné situaci rozpočet vždy znovu předložily. Dnešní kabinet se, ale raději vymlouvá, než aby konal. Pokud se rozpočet nestihne schválit, Česko začne fungovat v provizoriu s měsíčním rozpočtovým limitem na úrovni jedné dvanáctiny loňských výdajů. Takový režim omezí investice, ohrozí dopravní projekty a rozkolísá chod státu. Ale to dnešní vládu zjevně netrápí.
Fialův kabinet si na konci mandátu hraje na zachránce, ale realita je jiná rozpočet není, důvěra se rozpadá a politika se mění v boj o alibi. Všichni mluví o odpovědnosti, ale nikdo ji nenese. A zatímco se ve Strakovce přepočítávají slova, lidé přepočítávají poslední koruny.