Letošní oslava 107. výročí vzniku samostatného státu se měla nést v duchu úcty k historii, odvaze a pravdě. Místo toho se Pražský hrad proměnil ve scénu, kde se předháněli ti, kdo ještě včera prezidenta Petra Pavla kritizovali a dnes přijímají jeho pozvání a s úsměvem se u toho fotí, aby měli co sdílet na Facebooku. Přehlídka pokrytectví a prázdných gest, která by se spíš hodila do televizního studia než na slavnostní ceremoniál k výročí republiky.
Vyznamenání, která by měla být poctou těm, kdo se zasloužili o svobodu, pravdu nebo statečnost, se letos změnila na společenskou show. Zdeněk Svěrák, Dana Drábová, Karel Řehka, Anna Geislerová… ta samá jména, která média neúnavně opakují, zatímco obyčejní lidé, kteří v tichosti pomáhají své zemi, zůstávají zcela mimo pozornost.
Projev prezidenta Pavla působil spíš jako naučený scénář než jako vyznání člověka, který prožívá smysl okamžiku. Každé slovo bylo přesně načasované, intonace nacvičená, pauzy promyšlené jen duše nikde. Snahu o dojetí, o symboliku, o “sjednocení národa” bylo cítit z každé věty, ale opravdovost se ztratila někde mezi světly reflektorů a marketingovou stylizací. Z projevu nebylo cítit přesvědčení, ale výkon.
A právě to je největší tragédie dnešní politiky všechno musí dobře vypadat. Skutečný obsah už nikoho nezajímá.
Vyznamenání by mělo být poctou odvaze, zásluhám a čestnému charakteru. Dnes je to spíš potvrzení, že jste na „té správné straně“. Nezáleží, co jste udělali pro zemi. Stačí, že se dobře vyjímáte na fotografiích a že vaše názory nevybočují z proudu, který právě udává směr.
Kdo si ale ještě pamatuje, že republika vznikla z odvahy lidí, kteří se nebáli jít proti většině? Že svoboda se nevyhrává potleskem, ale činy? Kdyby mohli naši předci vidět dnešní „oslavné“ večery plné frází, selfie a falešného patosu, nejspíš by se ptali, kam se poděla hrdost, kvůli níž tenhle stát vůbec vznikl.
