Konečně. Po více než třech letech se z budovy Národního muzea ztratila ukrajinská vlajka symbol, který už dávno přestal být výrazem solidarity a stal se spíš politickým gestem rozdělujícím společnost a co je důležitější, že už se na budovu nevrátí. Mnoho lidí si oddechlo, protože muzeum, které má být symbolem české státnosti, historie a kultury, znovu působí jako naše vlastní národní instituce ne jako billboard cizího konfliktu.
Podpora napadené země je jistě správná, ale musí mít své meze. Vyvěšení vlajky na státní budově po tak dlouhou dobu ztrácelo původní smysl. Co mělo být krátkodobým projevem empatie, se změnilo v trvalý politický postoj, který se nikdy neprojednal s občany. A to je přesně ten problém naše národní symboly nesmí být rukojmím momentálních emocí nebo mezinárodních trendů.
Národní muzeum je místem, kde se uchovává naše paměť česká, moravská, slezská. Není to ambasáda ani aktivistická platforma. Lidé, kteří dnes pláčou nad „ztrátou“ vlajky, by si měli uvědomit, že solidarita s Ukrajinou se nevyjadřuje kusem látky na historické budově, ale konkrétní pomocí lidem, kteří ji skutečně potřebují.
Není nutné mávat cizí vlajkou, abychom dokázali, že máme srdce. Naopak úcta k vlastní zemi, k jejím symbolům a k jejím dějinám je základem opravdové solidarity.
Muzeum se tak konečně vrací ke svému poslání být místem, které spojuje, ne rozděluje. A česká vlajka, která teď zůstává na střeše sama, mluví za všechno: že jsme národ, který si své hodnoty nenechá přebarvit.
