Končící poslanec Jiří Kobza se v otevřeném rozhovoru vyjadřuje k odstranění ukrajinské vlajky z Národního muzea, které podle něj symbolizuje nejen konec jedné éry, ale také návrat k respektu k české státnosti. Mluví o riziku politických gest, která společnost rozdělují, i o únavě z válečné propagandy, která podle něj nahradila zdravý rozum. Kriticky hodnotí aktivisty požadující návrat vlajky a připomíná, že skutečná solidarita se neprojevuje máváním symboly, ale hledáním míru a pomoci obětem války.
Vlajka Ukrajiny z Národního muzea zmizela údajně kvůli
výstavě, ale po jejím skončení se už nevrátila. Jak to vnímáte jako
symbolický konec jedné éry, nebo spíš jako návrat k důstojnosti české
státnosti?
Když vlajka cizího státu visí na veřejném místě vedle české vlajky, je to buď dočasný výraz zdvořilosti, například při návštěvě hlavy cizího státu a nebo, když tam visí trvale, okupace naší země, jak tomu bylo po celou dobu 2. světové války. Rád bych věřil, že to, že se vlajka cizího státu nevrátí na jednu z nejvýznamnějších budov našeho státu bude symbolizovat konec jedné doby našich dějin , na kterou naši potomci nebudou moc pyšní.
Myslíte, že tříleté vyvěšení cizí vlajky na nejvýznamnější české kulturní instituci bylo ještě projevem solidarity, nebo už spíš politickým gestem, které rozdělovalo společnost?
To, že se vzápětí po zahájení ruské speciální operace na Ukrajině najednou po celém území naší země objevily na veřejných budovách statisíce ukrajinských vlajek již samo o sobě vzbuzuje dost otázek, například odkud se tak najednou vzaly? Projev solidarity? Připomíná mi to spíše citát z migračního paktu EU o povinné solidaritě, i když jsem podobné masové vyvěšení ukrajinských vlajek nikde po Evropě neviděl. Vaše zmínka o rozdělení společnosti je realistická již jen s ohledem na to, jak je společnost dlouhodobě a pod různi záminkami rozdělována aktivisty na My, ti dobří a Vy, ti špatní. Konec konců, rozdělování společnosti bylo vždy základem nástupu diktatury. Proto si myslím, že jde o společensky velice nebezpečný jev.
Spolek Kaputin teď veřejně vyzývá k návratu ukrajinské vlajky a plánuje další akce u muzea. Co byste těmto aktivistům vzkázal?
Co vzkázat těmto „statečným“ vyhazovačům „nevhodných“ věnců na pietách a neporazitelným válečníkům pc her z bezpečí mámina gauče? Nuž, aby si nazuli kanady, vzali si plnou polní a vyrazili pomáhat do zákopů v první linii bojů. Jinak to budou (což podle mne jsou) jen velkohubí obchodníci s ukrajinskou krví, kteří z nějakých důvodů (možná ze stejných jako Boris Johnson) brání uzavření dohody o zastavení bojů. Jako Čech, se za ně hluboce stydím. To se jim to válčí, když za jejich výkřiky krvácí a umírají jiní! Navíc jsem toho názoru, že by ukrajinské vlajky neměly být na našich státních a veřejných budovách vůbec.
Někteří tvrdí, že sundání vlajky je projevem únavy z válečné propagandy, jiní to považují za necitlivost vůči Ukrajině. Jak podle Vás má Česká republika hledat rovnováhu mezi pomocí a zachováním vlastní identity?
Válečné propagandy zde máme od roku 2014 opravdu tolik, že se přesycení nelze divit. Kdo je ale dnes Ukrajina? Východní ruskojazyčné oblasti a nebo ty v západní Haliči? Kdo je dnešní Ukrajina z pohledu masakrů východoukrajinských vesnic centrální armádou? Komu vyjádřit solidaritu? Kdo bude Ukrajina a kudy povede hranice, až se přestane zabíjet? Já jsem solidární s těmi, které vyhnali na frontu a celou dobu konfliktu volám po uzavření dohody o ukončení bojů. Krev je totiž všude stejně červená, ruská, východoukrajinská i ta ze západní Ukrajiny.
Komu bude patřit východní ruskojazyčná část? Separatistům s přiznáním práva na sebeurčení a nebo centrální moci se zákonem o celistvosti země? Jak řekl můj bývalý kolega a prezidentský kandidát Jaroslav Bašta: Kdo zasel Kosovo, nyní sklízí Ukrajinu. Podle vzoru rozdělení
Československa, bychom podle mne ale měli respektovat vůli na osamostatnění východních provincií. Neměli bychom zapomínat, že každou minutou bojů přibývají na obou stranách nejenom mrtví vojáci, ale také mrzáci, válečné vdovy a sirotci. Ti budou potřebovat pomoc a bude smutné, pokud se naše země vyčerpá válečnou pomocí tak, že na pomoc obětem války již nezbydou prostředky.
Rozhovor přináší osobní pohled Jiřího Kobzy, končícího poslance, který otevřeně sdílí svůj názor na sundání ukrajinské vlajky z Národního muzea, společenské rozdělení i potřebu návratu k důstojnosti české státnosti.
