Národní očkovací strategie České republiky pro období 2025–2029 vyvolává oprávněné otázky, a to nejen svým obsahem, ale i způsobem, jakým vznikla. Dokument byl přijat bez širší odborné a veřejné diskuse, což zásadně oslabuje jeho důvěryhodnost. V době, kdy je důvěra veřejnosti ve zdravotnické instituce klíčová, jde o problém, který nelze přehlížet.
Strategie je navíc postavena jednostranně – hlavním cílem je zvyšování proočkovanosti, aniž by byl dostatečný prostor věnován možným rizikům, individuálním kontraindikacím nebo právu každého člověka svobodně rozhodovat o svém zdraví. Dokument tak nepůsobí jako vyvážený odborný materiál, ale spíše jako nástroj k prosazení předem daného cíle.
Závažné otázky vyvolává i fakt, že strategie je silně navázána na mezinárodní dokumenty, zejména rámce Světová zdravotnická organizace. Mezi klíčové závazky České republiky patří plnění požadavků Mezinárodní zdravotnické předpisy v rámci programů WHO. Nabízí se tak otázka, do jaké míry jde o autonomní národní strategii a do jaké míry o implementaci mezinárodních závazků bez dostatečné domácí debaty.
Velmi kontroverzní je také oblast komunikace. Strategie počítá s vynaložením 100 milionů korun na komunikační kampaně ve spolupráci s influencery a médii a dalších 58 milionů korun na rozvoj komunikační platformy. To vyvolává zásadní pochybnosti, zda jde o podporu informovanosti, nebo spíše o systematické ovlivňování veřejného mínění za veřejné peníze. Zkušenosti z minulosti přitom ukazují, že podobné kroky mohou důvěru spíše podkopávat.
Další spornou oblastí je zapojení zaměstnavatelů. Strategie počítá s tím, že očkování bude podporováno i na pracovištích, a to včetně různých benefitů pro očkované. Jinými slovy – očkování má být motivováno odměnami. Nabízí se však zásadní otázka: co je zaměstnavateli do zdravotního stavu zaměstnance, pokud to přímo nesouvisí s výkonem práce? Informace o očkování je přitom citlivou informací o zdravotním stavu, která by měla být přísně chráněna. Podobné přístupy už společnost zažila v době pandemie a vyvolaly značné napětí.
Otázky budí i některá konkrétní zdravotnická opatření. Strategie například počítá s očkováním dospělých pacientů proti chřipce během hospitalizace. Je však namístě se ptát, zda je vhodné očkovat člověka ve chvíli, kdy je hospitalizovaný – tedy pravděpodobně oslabený nemocí a s imunitním systémem v zátěži.
Celkově tak strategie trpí nejen nedostatečně rozpracovanou ekonomickou stránkou a vágní implementací některých opatření, ale především nedostatkem důvěry. Pokud má být podobný dokument skutečně funkční, musí stát na transparentnosti, otevřené diskusi a respektu k právům jednotlivce. V současné podobě však Národní očkovací strategie vyvolává spíše pochybnosti než jistotu.
