Reakce organizace Učená společnost na výroky premiéra Andrej Babiš není obranou vědy, ale obranou vlastní bezchybnosti. A právě v tom je její největší problém.
Vědci sdružení v Učené společnosti se ohradili proti tomu, že si politik dovolil zpětně zhodnotit rady, jimiž se během pandemie řídil a označit je za chybu. Místo elementární sebereflexe však přichází výzva, otevřený dopis a morální apel. Jako by samotné zpochybnění odborných doporučení bylo nepřípustné.
Jenže realita pandemie covidu-19 nebyla laboratorní experiment s jasnými výsledky. Byla to série rozhodnutí s obrovskými dopady na lidské životy, ekonomiku, vzdělávání i důvěru ve stát. A právě proto je zpětné hodnocení nejen legitimní, ale nutné.
Odborníci bez omylů?
Zarážející je tón dopisu, v němž signatáři zároveň oceňují tehdejší vládu za to, že „naslouchala odborníkům“, a implicitně tak potvrzují vlastní vliv na rozhodování. Pokud tomu tak bylo, pak nelze současně tvrdit, že za politické důsledky nenesou žádnou odpovědnost. Odbornost totiž není jen privilegium být slyšen, ale i povinnost nést následky, když se doporučení ukážou jako problematická.
Mezi signatáři figuruje i bývalý ministr zdravotnictví Roman Prymula, symbol pandemické éry plné zmatků, nejasných opatření a rychle se měnících „jistot“. Přesto dopis působí dojmem, že jediný přípustný výklad historie je ten, v němž odborníci obstáli bez chyby a selhali výhradně politici.
Nálepky místo argumentů
Za obzvlášť problematické lze považovat vymezování se vůči jakýmkoli kritickým hlasům pomocí nálepek jako „konspirátor“ či „hrozba zdravému rozumu“. Seminář ve Sněmovně je označen za skandální nikoli proto, že by byl věcně vyvrácen, ale proto, že zazněly názory mimo schválený rámec. To není vědecká polemika, to je ideologická obrana pozic.
Věda, která odmítá kritiku a místo argumentů používá autoritu, přestává být vědou a mění se v dogma. A dogmata byť pronášená v bílých pláštích veřejnost oprávněně odmítá.
Setkání nestačí, je potřeba reflexe
Nabídka osobního setkání s „respektovanými odborníky“ zní vstřícně, ale míjí podstatu problému. Nejde o to, zda se politici s vědci potkají. Jde o to, zda je vědecká obec ochotna připustit, že během pandemie nešlo vše správně, že některé rady byly mylné, přehnané nebo špatně komunikované a že právě to mělo politické i společenské důsledky.
Dokud se místo sebereflexe bude ozývat rozhořčení nad tím, že si někdo dovolil vyslovit pochybnost, bude se propast mezi „odborníky“ a veřejností dál prohlubovat. A žádný otevřený dopis ji nepřemostí.
