Novoroční vystoupení předsedy Poslanecké sněmovny Tomia Okamury vyvolalo ostré reakce napříč politickou scénou i v zahraničí. Prezident republiky označil jeho slova za problematická a signalizoval, že téma otevře při jednáních s předsedou vlády. Podle Hradu má jít o otázku, která se dotýká důvěryhodnosti České republiky v oblasti zahraniční a bezpečnostní politiky.
Okamura ve svém projevu kritizoval pokračující vojenskou podporu Ukrajině a zpochybnil smysl finanční i materiální pomoci poskytované na úkor českých občanů. Upozorňoval na zadlužování evropských států, profit zbrojařských firem a zároveň ostře napadl ukrajinské politické vedení. Odmítl také možnost budoucího členství Ukrajiny v Evropské unii a zdůrazňoval, že Česká republika by se neměla podílet na financování konfliktu.
Jeho vyjádření vyvolala bouřlivé reakce ukrajinských představitelů, kteří je označili za urážlivé a škodlivé nejen vůči Ukrajině, ale i vůči samotnému Česku. Kritika zazněla rovněž ze strany ukrajinské diplomatické mise v Praze, která Okamurova slova spojila s ruským narativem. Následně se rozhořel spor i na úrovni ministerstev zahraničí obou zemí, kdy český ministr upozornil na nepřípustnost veřejného zasahování diplomatů do vnitropolitických debat, zatímco ukrajinská strana hájila aktivní obranu své státní důstojnosti.
Celá situace se tak přelila z roviny domácí politické polemiky do otevřeného mezinárodního napětí. V české politice se přitom ozývají rozdílné názory na to, kde končí svoboda projevu ústavních činitelů a kde začíná odpovědnost za obraz země navenek. Zatímco část politické reprezentace Okamurova slova odmítá jako neakceptovatelná, jiní upozorňují, že jde o legitimní názorovou pozici, která má své voličské zázemí a patří do demokratické diskuse.
V tomto kontextu však vyvolává otázky především role prezidenta republiky. Jeho rychlá a jednostranná reakce, která de facto přejímá pohled jedné části politického spektra a zahraničních partnerů, působí spíše jako aktivistické vměšování do politického střetu než jako snaha o nadhled a uklidnění situace. Prezident by měl stát nad stranickými konflikty a hájit suverenitu demokratické debaty, nikoli ji předem rámovat jako problém, který je třeba „řešit“ na základě zahraničního tlaku. Takový postoj oslabuje roli hlavy státu jako nestranného arbitra a spíše přispívá k další polarizaci společnosti než k obraně skutečných národních zájmů.
