Česko si dnes připomíná čtyři roky od chvíle, kdy Rusko zahájilo otevřenou vojenskou invazi proti Ukrajině. Zatímco horní komora parlamentu se tomuto výročí věnuje veřejným slyšením o bezpečnosti země a obranyschopnosti Evropy, vláda zůstává nápadně stranou. Premiér Andrej Babiš i jeho kabinet se z akce v Senát Parlamentu ČR omluvili. O to hlasitěji, ale působí jiné gesto na budově Strakova akademie se objevila ukrajinská vlajka.
Právě v tom je ale jádro problému. Babiš dlouhodobě oslovoval voliče, kteří odmítají „symbolická gesta“, kritizoval vyvěšování cizích vlajek a sliboval suverénní politiku bez ideologických demonstrací. Dnes však dělá přesný opak. Bez vysvětlení, bez politické odvahy vystoupit a obhájit jasný postoj. Vlajka visí, ale premiér u diskuse o bezpečnosti chybí.
Prezident Petr Pavel naopak do Senátu přišel a promluvil. Ať s jeho názory někdo souhlasí, nebo ne, přijal odpovědnost a šel do otevřené debaty. Kontrast s premiérem je zřejmý: jeden mluví, druhý pouze aranžuje kulisy.
Ranní vyjádření premiéra, že „doufá v brzký mír“, zní hezky, ale je prázdné. Mír není přání na sociální síti a zahraniční politika není výzdoba budov. Pokud vláda považuje situaci na Ukrajině za natolik zásadní, že vyvěšuje její vlajku, měla by být schopna své kroky také obhájit před veřejností a nést za ně politickou odpovědnost.
Vyvěšení vlajky Ukrajiny by samo o sobě nebylo problémem, kdyby nepřicházelo zrovna od premiéra, který na odporu k podobným gestům postavil část své politické podpory. Takhle působí spíš jako další obrat podle směru větru. Voliči slyšeli jedno, dnes vidí druhé.
A to je přesně ten důvod, proč mnozí mluví o podrazu. Ne kvůli Ukrajině, ale kvůli tomu, že premiér znovu ukazuje, že jeho slova mají kratší trvanlivost než vlajky, které nechává vyvěšovat.